Cestování v pravěku

Cestování v pravěku asi bylo trochu jiné než dnes, ale ačkoliv to možná z nadpisu tak vypadá, nechci psát o tom, jak vypadala dovolená kromaňonců. Tím "pravěkem cestování" myslím u nás dobu před rokem 1989. Jasně, není to úplně přesné. I v té době se dalo plnohodnotně cestovat po Československu a několika dalších zemích, jako bylo východní Německo, Maˇďarsko nebo třeba Rumunsko. Ale přece jen to nebylo ono.

Konkrétně chci psát o tom, jak cestování vypadalo, když u nás tento cestovatelský pravěk skončil. Byla to opravdu průkopnická doba srovnatelná možná se začátky automobilismu nebo s postupným osidlováním Divokého Západu.

Když jsem v roce 1990 vypravoval o tom, že se mi podařilo dojet až na Sicílii, posluchači uznale pokyvovali hlavami. O dva roky později bylo pro podobné uznání nutné vyrazit do USA a koncem 90. let na cestu po Asii. Dnes už neohromíte nikoho ničím. :o)

Pro nepamětníky - průměrný občan Česka (Československa) se před listopadem 1989 podíval bez problémů do Maďarska, východního Německa, Rumunska, Bulharska a dejme tomu Polska. Tím to víceméně končilo Dovolená u moře v Jugoslávii (dnes Chorvatsko) - to už bylo na menší vytahování. A pokud jste se chtěli dostat se někam jinam, znamenalo to splnit - dnes těžko pochopitelné a pro většinu populace nesplnitelné - speciální podmínky.

V roce 1990 jsem studoval ve druháku na Vysoké škole ekonomické a podobně jako všichni moji kamarádi jsem patřil mezi průměrné občany. Takže východní Německo, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Bulharsko. Nemohli jsme se proto dočkat léta, až o prázdninách vyrazíme do velkého světa. Cokoliv ... jakákoliv západoevropská země byla pro nás přímo adrenalínově atraktivní destinace. Cesta mimo Evropu byla mimo diskusi - v roce 1990 to bylo pro nás něco, jako by dnes někdo chtěl strávit dovolenou na oběžné dráze Země.

Bylo nás osm (4 kluci a 4 holky) a do posledního kola "výběrového řízení" kam na dovolenou se "probojovala" Francie a Itálie. Obě země pro nás byly naprostá exotika a představu o nich jsme měli hlavně z filmů - typu Fantomas, komedie s Jean-Paul Belmondem nebo různé italské filmy o mafii. Nakonec zvítězila Itálie. 

Začalo velké chystání na cestu. Zde by možná nebylo špatné zmínit finanční stránku takové dovolené. Inteligentní a vzdělaní nepamětníci by asi řekli, že to pro nás muselo být drahé. To je pravda, ale slovo "drahé" je hodně velký eufemismus. Bylo to něco šíleného. Průměrný plat u nás byl v přepočtu plus mínus 100 dolarů měsíčně a v západní Evropě bylo sice levněji než dnes, ale ne až tak zásadně. Chodili jsme proto pilně na brigády (já osobně do továrny na zmrzliny - takže to nebylo tak špatné), až se nám podařilo ušetřit tolik korun, kolik bylo možné si tehdy vyměnit za západní měnu. Bylo to 2000 korun (asi 20 směn ve zmrzlinárně), za které jsme dostali přibližně 100 západoněmeckých marek (něco jako 80 Euro). S výjimkou jednoho chudšího kamaráda, který se později dostal na FAMU a stal se z něj poměrně úspěšný režisér - ten schrastil pouze 20 marek.

Bylo nám jasné, že s takovým rozpočtem bude plánovaná měsíční dovolená v Itálii ... řekněme ... trochu úsporná. O cenách jsme díky předchozím kratším výletům do Rakouska nebo Německa měli trochu představu, a proto jsme velkou část naší zavazadlové kapacity zaplnili jídlem - konzervy Lunch Meat, vepřové ve vlastní šťávě, různé paštiky, k tomu chleba, ovesné vločky, cukr - jako bychom jeli na Antarktidu. Moje krosna - kde jsem měl plavky, spodní prádlo - a jídlo, vážila 35 kg.

Protože články v blogu by neměly být moc dlouhé - aby nenudily a tak - tak to teď přerušíme a případní zájemci si mohou přečíst druhý díl.